František Šmahel

V neděli 5. ledna 2025 zemřel po krátké nemoci ve věku devadesáti let profesor PhDr. František Šmahel, DrSc., výjimečná osobnost české historiografie druhé poloviny 20. a první čtvrtiny 21. století. Svou vědeckou činnost zaměřil především na poznávání středověku a jako prakticky jediný historik se suverénně pohyboval ve všech jeho oblastech, ať už šlo o dějiny intelektuální, politické, sociální či hospodářské. Renesanční šíři jeho badatelského záběru dokládají i novátorské publikace v oblasti dějin umění a filosofie. Obdivuhodné je, že kromě více než šedesáti samostatných monografií věnoval mnoho času a energie rovněž organizaci vědeckého života, mimo jiné působil v letech 1993–1994 jako místopředseda vědecké rady AV ČR, v období 2001–2009 pak jako její předseda. Přes své nesmírné pracovní vytížení zůstával vždy vstřícný ke kolegům a svým optimismem i ironickými glosami, často mířenými na vlastní osobu, dokázal kolem sebe vytvářet příjemnou a inspirativní atmosféru.

František Šmahel se narodil roku 1934 v Trhové Kamenici v živnostnické rodině, což předznamenalo jeho další osudy. Aby si vylepšil kádrový profil, musel po ukončení gymnázia roku 1953 nastoupit do dolu Jana Švermy v Ostravě. Po ročním hornickém intermezzu už mu nic nebránilo zahájit studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy na obor historie – archivnictví. Během studia Šmahel publikoval první odborné práce, které již tehdy prokazovaly mimořádný talent. Jeho rozvinutí načas přerušily povinná vojenská služba (1959–1961) a poté i nařčení z revizionismu, jež ho vykázalo na venkov. Nejprve působil jako učitel na základní škole a poté nastoupil na místo ředitele městského muzea v Litvínově, kde se mimo jiné podílel na záchraně kulturního dědictví zanechaného odsunutými Němci. V té době již se profiloval jako přední znalec renesance a humanismu, zásadní texty napsal zejména k dějinám knižní kultury a pražské univerzitě.

Nesporné vědecké kvality spolu s uvolňováním poměrů v šedesátých letech zajistily Františku Šmahelovi místo asistenta v Historickém ústavu Československé akademie věd. Možnost soustředit se hlavně na odbornou práci vyústila v řadu průkopnických studií a monografií. Vedle ryze odborných textů ale Šmahel prokázal i mimořádné schopnosti jako popularizátor vědy, což dokazují biografie Jeronýma Pražského (1966) a Jana Žižky (1969) v populární řadě nakladatelství Melantrich Odkazy pokrokových osobností naší minulosti. Je třeba ale dodat, že ačkoli šlo o jazykově přístupné publikace určené širokému publiku, přinášely zároveň mnoho nového i pro ryze vědeckou komunitu. Obě knihy zároveň naznačují přesun Šmahelova zájmu k husitské epoše. Nešlo o rozhodnutí zcela dobrovolné, ke studiu husitství ho přiměl ředitel ústavu Josef Macek. Tvůrce marxistického narativu husitství a autor ideologicky zatížených monografií z padesátých let již neměl valné chuti pokračovat v této tematice, neboť by musel své dosavadní práce zcela revidovat. Studium husitství nicméně nemohlo být v centrálním historickém pracovišti opuštěno, a Macek pro něj získal právě mladého talentovaného kolegu.

Třetímu a hlavnímu protagonistovi české reformace, Janu Husovi, věnoval František Šmahel populární beletrizující dílko Hranice pravdy, jehož název mohl roku 1969 jen těžko skrývat aluzi na smrt dalších dvou Janů, Palacha a Zajíce. Kniha již ale předznamenávala další přeryv v nadějně se rozvíjející kariéře. Šmahel ještě stihl vydat monografii Idea národa v husitských Čechách (1971), jež zcela nově pojímala středověký nacionalismus, v té době byl však v již přejmenovaném Ústavu českých a československých dějin ČSAV jen trpěn, aby dokončil kapitoly pro chystaný Přehled dějin Československa. Smlouva mu skončila roku 1974, a protože Šmahel nebyl ochoten dělat s režimem žádné kompromisy, nastoupil následující rok jako řidič tramvaje. Ani tato životní zákruta, na niž často s humorem vzpomínal, nezastavila historika zcela oddaného svému oboru v dalším bádání. Solidarita mezinárodní medievistické komunity, v níž získal značné renomé, mu otevírala cestu k těžko dostupné literatuře i publikování v zahraničních časopisech.

Jako řidič tramvaje působil František Šmahel do roku 1979, kdy se objevila možnost získat místo v Muzeu husitského revolučního hnutí v Táboře. Tato od centra odlehlá nika historického bádání se rychle stala ve vyprahlém dějepisném prostředí špičkovým pracovištěm, ať již šlo o pravidelné husitologické konference, či Šmahelem spoluredigovaný sborník Husitský Tábor. Táborské ústraní zároveň dávalo proskribovanému historikovi prostor pro výzkum počátků tohoto města. První díl Dějin Tábora (do roku 1421), jehož byl Šmahel hlavním autorem, vyšel roku 1988, druhý těsně po listopadové revoluci. A protože zpracování dějin Tábora si zároveň vyžádalo hluboký výzkum celé husitské epochy, Šmahel si tím položil základy pro sepsání svého životního díla, Husitské revoluce.

Monumentální rukopis, a to nejen svým rozsahem, ale i tematickou a geografickou šíří, odevzdal autor těsně před listopadovým převratem. Zhroucení režimu ovšem paradoxně vydání knihy neurychlilo, právě naopak. Nasmlouvané nakladatelství Svoboda se potýkalo s ekonomickými problémy a vydání již částečně vysázené knihy se stále nepřibližovalo. František Šmahel se na počátku devadesátých let zaměřil především na reorganizaci vědeckého života a jako nový ředitel Historického ústavu se zasloužil o úspěšný přechod této instituce do svobodné doby. Nešlo o úkol jednoduchý, neboť velké plány narážely na ekonomické obtíže. Šmahel se rovněž zasloužil o obnovené vydávání centrálního dějepisného periodika, Českého časopisu historického, který si rychle vydobyl zpět své renomé ztracené v komunistické éře.

Přes velké organizační úsilí měl Šmahel stále dostatek energie dávat textovou podobu nápadům, které se v jeho dílně nahromadily v době nucené pauzy. Horečná publikační aktivita v domácích i zahraničních sbornících a periodikách byla v kontrastu ke stále nevydané Husitské revoluci, jež nakonec vyšla v provizorní a nepříliš důstojné formě jako čtyřsvazkový studijní tisk Historického ústavu. Drobný náklad nemohl uspokojit všechny zájemce, a tak nakladatelství Karolinum připravilo v letech 1995–1996 reprezentativnější podobu. Tou dobou se již chystal i německý překlad, který vyšel v prestižní řadě nakladatelství Monumenta Germaniae Historica. Vydání německé mutace a zároveň provázaného souboru studií Husitské Čechy na přelomu tisíciletí mělo být jakýmsi epilogem Šmahelových husitologických studií. Věnovat se nyní zamýšlel především celé škále kulturněhistorických témat, které musely jít předtím stranou.

Od roku 1998, kdy František Šmahel opustil funkci ředitele Historického ústavu, napřel svoji energii na vybudování Centra medievistických studií, společného pracoviště Akademie věd a Univerzity Karlovy. Centrum zamýšlel jako obdobu historických kolegií, které se v západní Evropě věnují výchově doktorandů. Postupem času se však role tohoto pracoviště rozšířila o důležité infrastrukturní projekty, byť péče o postgraduální studenty zůstala klíčovou součástí programu Centra. Šmahel byl ředitelem do roku 2004, zástupcem poté do roku 2019. Ani v této době neustával v intenzivní publikační aktivitě, ať již šlo o nové monografie, přepracovaná vydání starších knih, překlady či soubory tematických studií. Celkový počet vydaných titulů za čtvrtstoletí v Centru dosáhl impozantního čísla 35.

Pokud bychom chtěli spočítat všechna uznání a pocty udělené Františku Šmahelovi, dostali bychom se k podobnému číslu jako u samostatných monografií. Ačkoli si na ocenění nijak zvlášť nepotrpěl, bezesporu pro něj znamenala určitou satisfakci za období, kdy se ho oficiální místa okázale stranila. A v některých případech přinášela i finanční podporu, kterou pak nezištně vracel na podporu historického výzkumu, jako v případě ceny Hanse Sigrista udělené Univerzitou v Bernu, z níž v roce 1998 financoval mezinárodní kolokvium mladých badatelů v Praze. Není jistě překvapením, že obdržel i nejvyšší poctu, které může český vědec dosáhnout – Národní cenu vlády Česká hlava (2013).

Posledním titulem Františka Šmahela byl symbolicky druhý a závěrečný svazek nového vydání Husitské revoluce. Do přepracování svého životního díla se pustil ve svých 86 letech tak, jak byl zvyklý po celý život, tedy s naprostou disciplínou, s oddaností pro věc a se zájmem o nejnovější výzkumy. Ukázalo se přitom, že i přes ohromné množství literatury, která nadále roste exponenciální řadou, zůstala většina toho, co bylo napsáno v prvních vydáních, v platnosti. Ačkoli se slavnostní prezentace 5. prosince 2024 již nemohl kvůli své nemoci zúčastnit, přivítal svazek s velkou radostí. Přesně o měsíc později v písecké nemocnici zemřel.

Robert Novotný (Centrum medievistických studií)