Středověk do škol!?

Konference o středověkých a raně novověkých dějinách ve veřejném prostoru a v didaktice dějepisu.
Pořádá Centrum medievistických studií FLÚ AV ČR a UK. Pro více informací

O KONFERENCI

Starší dějiny v liberální demokracii – od kritiky ke konstrukci

Českým veřejným prostorem hýbe polemika o moderních a soudobých dějinách. Zdá se, že pokud se o nich bude ve školách učit nějak špatně, bude ohrožena naše bezpečnost. Ministerstvo školství však v současnosti reformuje rámcový vzdělávací program, v němž mají dosud významné místo i dějiny starší. Jak mají vypadat a proč? Učit se o středověku není žádná samozřejmost. Cílem této konference je zapojit medievistiku a historiografii zaměřenou na raný novověk do aktuální veřejné debaty o účelech a ideologickém rámci vzdělávání o dějinách.

Parlamentem zřízený Ústav pro studium feudálních režimů ani oddělení vzdělávání zaměřené na didaktiku starších dějin v Česku nemáme. Nemáme ani pamětnice a pamětníky, pachatele nebo přeživší. Máme však medievalismus a národní nebo náboženské tradice, máme ideologicky motivované snahy rozlišit mezi používáním a zneužíváním dějin; máme učebnice, muzea, univerzitní „třetí roli" a akademickou povinnost „využívat výsledky vědeckého výzkumu v praxi".

Nečekaný odchod archeologů Petra Sommera a Petra Charváta nás znovu staví před některé zásadní otázky, které ve svém výzkumu nastolovali: Do jaké míry má medievistika sloužit k obhajobě existence současného českého státu? Jakou českou a evropskou identitu chce dějepisectví spoluutvářet? Jak může napomáhat v obraně liberální demokracie před autoritářskými režimy nebo náboženským fundamentalismem, které užívají medievalismus jako jádro své propagandy? Jak se má zapojovat do obrany společnosti před xenofobií, homofobií a dalšími podobami netolerance? Jak může podporovat kritické myšlení nebo pomáhat v utváření soudržné a odolné společnosti? Jak financování vědeckých aktivit české historiografie formuje to, na jaké otázky hledáme odpovědi? Budeme debatovat o dvou propojených tématech:

DIDAKTIKA

- Vzdělávání zaměřené na oblast „člověka a společnosti" bude podle reformovaného RVP klást důraz na občanské kompetence a historickou gramotnost, nikoli na konkrétní učivo; východiskem je badatelská výuka. I ta se však musí opírat o konkrétní obsahy:

- Panuje v současné české historiografii shoda na tom, co by mělo být obsahem výuky využívající v ZŠ a SŠ starší dějiny a proč?

- Z jakých názorových a ideologických pozic dnes hájíme přítomnost výukových obsahů zaměřených na starší dějiny v českém veřejném prostoru?

- Konstruuje současná medievistika a historiografie raného novověku nějaké narativy, témata či kanonické prvky, které by mohly být didakticky zužitkovány v souladu s principy v RVP zaměřenými na rozvoj a obranu lidských práv a svobod, mediální gramotnost, sociální inkluzivitu a environmentální udržitelnost?

- Co říkat o starších dějinách ve středoevropské zemi, kde společně s Češkami a Čechy nebo Romkami a Romy žijí například Vietnamky a Vietnamci, Ukrajinky a Ukrajinci nebo Rusky a Rusové?

- Co říkat o starších dějinách v době klimatické krize?

- Jak by podle současné historiografie mělo základní vzdělávání pracovat s pojmy jako např. stát, národ, předkové, umělecký sloh, tradice, pokrok, úpadek nebo revoluce?

HISTORIE VE VEŘEJNÉM PROSTORU

- Do jaké míry je medievistika a obecně výzkum starších dějin v Česku ve vleku svého financování a s tím spojených ideologií a zájmů, které formují podobu dějepisectví a jeho badatelského zaměření?

- České specialistky a specialisté na „předmoderní dějiny" si osvojili kritiku jejich liberálních, nacionalistických, konzervativních nebo marxistických instrumentalizací. K jakým novým využitím starších dějin by nyní bylo možno přistoupit?

- Jak je současná historiografie starších dějin připravená reagovat na veřejnou poptávku po konstrukci nových narativů – odborně přijatelných, funkčních a dobře sloužících v ústavním rámci České republiky?

- Jak a proč se má v současných českých muzeích a galeriích vystavovat středověk a raný novověk? Jaké bychom měli mít pomníky, jaká výročí, a proč?

Středověk do škol!?

Starší dějiny v liberální demokracii – od kritiky ke konstrukci

KVC Městské knihovny v Praze, malý sál (Mariánské náměstí 1, Praha 1)

18. dubna 2024

Proč učit předmoderní dějiny?

9.00–10.30

Martin Šorm – Středověk do škol!?

Pavlína Rychterová – Třicet let kompetitivniho financování vědy a jeho vliv na historiografii a výuku dějepisu

Jaroslav Pinkas – Jaký obsah má a jaký obsah by měla mít výuka o středověku

---

Obsahy a témata

10.40–12.40

Jaroslav Najbert – Klima se mění – a co dějepis?

Michaela Antonín Malaníková a Iveta Coufalová – Předmoderní rodina – historický výzkum a školní výuka

Jitka Komendová – Koncept slovanství ve výuce dějin středověku

Jiří Starý – Rétorika „mýtů a fakt" ve vztahu k době vikinské

---

14.15–15.45

Jana Maříková Kubková – Příběh se dvěma začátky

Milena Bartlová – Post-sekulární obrat a dějiny středověkého umění

Jan Dienstbier – Floskule středověké kultury

---

16.00–18.00

Markéta Křížová – Objevení a dobývání Ameriky: mezi Skyllou exotizace a Charybdou koloniální viny

Olga Lomová – Jak a proč poznávat starší dějiny – příklad Číny

Jakub Hrubý – Význam dějin Číny a dalších regionů Asie pro porozumění současnému světu

Jakub Raška – Modernizace a počátky kapitalismu jako problém soudobé historiografie a didaktiky dějepisu

19. dubna 2024

Funkční dějiny

9.00–10.30

Vojtěch Bažant – Používání a zneužívání dějin

Ondřej Slačálek – Čorneje? Ne, raději Sapkowského. Možnosti historické fantastiky v Baudolinu Umberta Eca a Husitské trilogii Andrzeje Sapkowského

Marek Fapšo – Co nás mohou naučit bájní starci? Kosmova kronika mezi tradicí a destrukcí

---

10.40–12.10

Hana Chorvátová – Počiatky slovenských národných dejín alebo odkiaľ začať

Karel Šima – Jak jsme oslavovali, jak oslavujeme a jak bychom měli oslavovat starší dějiny? A co na to Karel IV.?

Robert Novotný – O špatné učitelce života a velkém narativu českého středověku

---

Didaktické nástroje a výzvy

13.20–14.20

Radmila Prchal Pavlíčková – Dobové perspektivy ve starších dějinách

Julie Šormová – Výzva prezentismu

Matouš Jaluška – Možnosti Bruncvíků

---

14.30–15.30

Kamil Činátl – Před kým klečí císař? Starší dějiny v HistoryLabu

Jana Kasíková – Interpretace středověkých uměleckých děl a kladené otázky očima žáků

David Venclík a Milan Ducháček – Rouška Boženina: propírání Starých pověstí českých ve studánce současné didaktiky dějepisu

---

Práce se zdroji

15.40–16.40

Anna Zvířecí – Středověké písemné prameny jako běžná součást hodin dějepisu

Dana Stehlíková – Středověké encyklopedie – literární spižírny pro interdisciplinární výuku

Jiří Hrbek a Jan Květina – Prameny k didaktice raného novověku

---

Starší dějiny v učebnicích

16.50–18.00

Jarmila Bednaříková – Tvorba učebnic o nejstarších dějinách

Linda Mikulenková – Jak napsat učebnici dějepisu

Jaroslav Pinkas – Učebnice jako inovace

Michaela Antonín Malaníková – Iveta Coufalová

Předmoderní rodina – historický výzkum a školní výuka

Jak zapracovat do výukových obsahů téma předmoderní rodiny a dynamiky genderových vztahů? Obraz předmoderní rodiny (v různých fázích), který zprostředkovávají dobové prameny, je nejednoznačný a značně rozrůzněný, modely fungování rodiny i náplně genderových rolí se lišily s ohledem na konkrétní dobu, společenskou vrstvu i geografickou oblast – jak tuto složitou a komplexní problematiku představit žákům a žákyním na druhých stupních ZŠ? Výchozím bodem je pro nás potřeba problematizace konceptu tzv. tradiční rodiny, který konstruuje představu jasné a neměnné náplně genderových rolí ve středověku a raném novověku, které se propisují do uspořádání předmoderní rodiny i celé společnosti. Tento statický model neodpovídá dobové sociální praxi, a navíc vzbuzuje falešnou představu o kontrastu dnešních flexibilních rodinných uspořádání s „tradičními a ověřenými" strukturami soužití, kterou považujeme za o to nebezpečnější, že je v soudobém mediálním diskurzu některými ideologickými skupinami zneužívána pro potlačování hodnot, na kterých stojí liberální demokracie. Víme, že je potřeba tuto optiku změnit, je ale nutné promýšlet, jakým způsobem to udělat.

Milena Bartlová

Post-sekulární obrat a dějiny středověkého umění

Pokud se v české veřejné debatě objevuje termín post-sekulární obrat, bývá řeč o islámu nebo o Spojených státech. Úspěšné úsilí o zvrat dominance osvícenského a liberálního požadavku oddělovat státní moc od náboženství a jeho institucí je ale nikoli okrajově přítomno i u nás. Středověké umění a výklad jeho dějin se používají pro tematizaci ne už jen obecné „duchovnosti", ale přímo římsko-katolické církve a její politiky. Ta se v rámci postkomunistické transformace projevila v zákonné podobě a realizaci restitucí, při nichž se v zákrytu za legitimním napravováním křivd prosadil hybrid neoliberálního, tradičního a církevního pojetí vlastnického práva. Výsledkem je situace, kdy bez reflexe došlo ke kolapsu konceptů umělecké památky a náboženského objektu, takže z plnohodnotného vnímání památek umění křesťanského středověku jsou vylučováni občané jiných vyznání nebo bez vyznání. Příspěvek připomene některé pozoruhodné případy zacházení se středověkými uměleckými a architektonickými díly a stručně načrtne obrys této chybějící reflexe.

Jarmila Bednaříková

Tvorba učebnic o nejstarších dějinách

Ve výuce dějin starověku se žáci a studenti poprvé setkávají s kategoriemi jako je stát, psané zákony, timokracie, oligarchie, demokracie, právní stát, svrchovanost zákona apod.  Seznamují se také se základy etiky lidstva, ekologie, s požadavky na vládu, stát a právo. Bez těchto základů mohou některé dějinné procesy vypadat jako výjimečné, ačkoli jsou běžné, a naopak. Jedním z nejlepších příkladů je otázka migrací lidských skupin či otázka morálky konsolidovaných a přechodných období historie. Bez znalosti souvislostí  a transformačních procesů (např. mezi antikou a středověkem) se dějiny jeví jako chaos nevysvětlitelně přicházejících událostí. S výkladem o starověkých dějinách je třeba počítat při tvorbě učebnic i učebních osnov.

Kamil Činátl

Před kým klečí císař? Starší dějiny v HistoryLabu

Jak funguje badatelská výuka starších dějin v aplikaci HistoryLab? Příspěvek je založen na analýze dat z provozu digitální aplikace pro práci s prameny ve výuce dějepisu. Konkrétně se zaměří na Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi, který je součástí digitálního cvičení „Před kým klečí císař?". Na základě empirických dat ze školní praxe příspěvek konkrétně doloží potenciál i limity badatelského přístupu k výuce starších dějin.

Marek Fapšo

Co nás mohou naučit bájní starci? Kosmova kronika mezi tradicí a destrukcí

Příspěvek je motivován plánovanou výstavou ke Kosmově kronice, kterou na rok 2025 pořádá Národní knihovna v Praze a která bude mít i svou didaktickou stránku zaměřenou na žáky/žákyně a učitelky/učitele. Kosmova kronika a osobnost jejího autora patří ke školnímu kánonu českého jazyka i dějepisu a tvoří jakýsi úhlavní referenční rámec pro středověké písemnictví jako takové. Jsou zatíženy již několik set let trvajícím zájmem o toto téma, jehož podoba byla výrazně ovlivněna okolnostmi spojenými se vznikem moderního národního hnutí v 19. století. Didaktika dějepisu se ovšem v ČR v posledních letech proměnila a staví se do značné míry na nových základech. V konfrontaci těchto dvou faktorů vyvstávají dvě otázky, na které se příspěvek pokusí najít odpovědi: 1. Má být Kosmova kronika součástí výuky dějepisu ve 21. století? 2. Jak může posloužit k naplňování aktuálních vzdělávacích cílů?

První otázka směřuje k reflexi tzv. kánonu dějin českých zemí, respektive ke kulturně-výchovné funkci dějepisu. I když je dějepis v současné době orientován výrazně kompetenčně, jeho tematická stránka nezůstává stranou. Žijeme v určité sociální a kulturní realitě a dějepisný obsah musí do nějaké míry odpovídat na společenskou (a politickou) poptávku. To ovšem neznamená, že by mělo docházet k recyklování a převypravování starých národních příběhů. Jak obhájit přítomnost Kosmovy kroniky v kurikulu České republiky? A máme ji vůbec obhajovat?

Druhá otázka otevírá problém aktualizace „tradičních" témat v kontextu současných didaktických diskuzí. Pokud kulturními argumenty obhájíme relevanci tématu Kosmovy kroniky v dějepisném vyučování v České republice, musíme ho vždy vztahovat k úkolům a výzvám 21. století. Jinými slovy musíme aktualizovat Kosmovu kroniku prizmatem současných výzev dějepisného vyučování, mezi které (vedle obecného rozvoje historického myšlení) patří také otázky z oblasti občanského vzdělávání, environmentálních dějin, antropocénu jako nového výkladového rámce či postkoloniálních studií. Může středověký kronikář Kosmas pomoci k rozvoji těchto úkolů v naší přítomnosti?

Cílem navrhovaného příspěvku je na konkrétním příkladu Kosmovy kroniky tematizovat obecnější otázky výuky starších dějin českých zemí v dějepise 21. století, které se často zmítají mezi silnou kulturní tradicí na jedné straně a moderními didaktickými koncepty na straně druhé.

Jakub Hrubý

Význam dějin Číny a dalších regionů Asie pro porozumění současnému světu

Rád bych ve svém příspěvku pojednal o důvodech, proč si myslím, že by neevropské, zejména asijské středověké a raněnovověké dějiny měly mít místo ve výuce na českých školách. Ve světě, kdy různé části Asie hrají čím dál větší roli, je důležité získat alespoň základní povědomí o specifikách jejich historického vývoje, aby bylo možné se orientovat v současném dění, kde nejrůznější aktéři propagují často protichůdné narativy a účelové konstrukty dějin v rámci svých politických argumentů. V případě Evropy jsme ze školy alespoň do jisté míry vybaveni určitou znalostí, která nám umožňuje konfrontovat jednotlivé narativy a nepřejímat je bez rozmyslu. O neevropských dějinách však podobné znalosti postrádáme, a proto máme tendenci přejímat narativy produkované konkrétními zeměmi, aniž bychom nad nimi hlouběji uvažovali, anebo je dokonce zpochybňovali. V případě Číny jde třeba o ideu Číny jako národního státu, bezprecedentní dlouhověkost a kontinuitu čínské kultury, inherentní mírumilovnost čínské národní povahy, harmonické soužití bratrských národností, kulturní nadřazenost čínské civilizace a s nimi související konstrukty jako například Hedvábná cesta, objevné plavby čínského admirála Zheng He a další.

Realita, kterou tyto konstrukty zastírají, je sama o sobě více než zajímavá a užitečná k pochopení mnoha současných problémů. Uvědomění si odlišného charakteru asijských říší a společností, pro něž byla charakteristická etnická a náboženská diverzita, a odlišného pojetí konceptů jako je stát, národ, suverenita, tributární systém či hranice, může být poučným protipólem eurocentrického pojetí dějin. Širší povědomí o těchto odlišnostech by mohlo přispět k lepšímu pochopení současného dění a napomoci budování odolnější společnosti, která by dokázala kriticky nahlížet a dekonstruovat účelové narativy nejen evropských dějin.

Hana Chorvátová

Počiatky slovenských národných dejín alebo odkiaľ začať

Výklad "národných" dejín v slovenských učebniciach dejepisu ešte stále vychádza z koncepcie, ktorú sformuloval Július Botto na začiatku 20. storočia. 30-ročná existencia Slovenskej republiky síce poskytovala priestor pre nové uchopenie dejín. Zatiaľ nie je možné konštatovať, že by došlo vôbec k nejakej odbornej alebo verejnej diskusii historikov a historičiek na túto tému. Učebnice, ktoré sa používajú na ZŠ a SŠ, vznikli v časoch, keď školstvo patrilo do kompetencie Slovenskej národnej strany. Z toho vyplýva zdôrazňovanie národného aspektu. Tradičný výklad nedokáže reagovať na výzvy súčasnosti. Ukazuje sa, že značným problémom je aj terminológia, ktorá sa doteraz používa v učebniciach, ale aj v odbornej spisbe. Nie je vôbec jednoduché opisovať doteraz bežne používanými termínmi zložitosť dejinného vývoja územia, ktoré dnes vytvára geografickú rozlohu Slovenskej republiky a jeho obyvateľov hlásiacich sa k „slovenskému národu". V príspevku sa pokúsim predložiť návrh, ako postupovať a ako vysvetľovať žiakom a študentom zložitosť dejín súčasného Slovenska, s akými metodologickými i terminologickými problémami sa pri vysvetľovaní „našich" dejín stretávame.

Matouš Jaluška

Možnosti Bruncvíků

Výuka starších dějin má podle reformovaného RVP, jak je shrnut i v ohláškách této konference, podporovat „historickou gramotnost", tedy schopnost číst dějiny, uchopovat artefakty, které se z konkrétních dějinných období dochovaly a zdají se nám být relevantní, a klást jim další otázky. Toto uchopování a tázání se má dít nejen pomocí sady čtenářských či „badatelských" dovedností, které si při studiu osvojíme, tedy s oporou v konkrétní techné, ale rovněž při zaujetí etického postoje, k němuž odkazuje druhá zakázka pro pedagoga – vedení žactva k „občanským kompetencím". V navrhovaném příspěvku se odrazím od textu, který jsme společně s Vendulou Rejzlovou publikovali ve Slově a smyslu 2023/2 a prozkoumám, jakým způsobem lze prezentistický etický a historicky technický či hermeneutický rozměr kombinovat při didaktické práci s vyprávěním o Bruncvíkovi, českém „rytíři se lvem", jak je známe z pozdně středověkých rukopisů, novověkých knížek lidového čtení i od Aloise Jiráska.

Předběžně si kladu tyto otázky: Jakým způsobem lze Bruncvíkovo jednání, ve významných ohledech selhávající tváří v tvář etickým kritériím, jež obvykle (právem či neprávem) přisuzujeme době předpokládaného vzniku díla v těsně předhusitském období, využít k budování „občanských ctností"? Jak lze tyto ctnosti konstruovat v dialogu „starého" textu a „nové" (tj. současné) žité skutečnosti? Lze tuto konstrukci rozvinout na základě sledování postupných proměn Bruncvíka na cestě od středověku k Jiráskovi a dále? Který z Bruncvíků je našemu chápání (a ministerské zakázce) bližší?

Jitka Komendová

Koncept slovanství ve výuce dějin středověku

Koncept slovanství stál od 19. století na spolupráci archeologie, historie a filologie. V dnešní době však prochází v archeologii a historii hlubokou reinterpretací, takže jedinou vědeckou disciplínou, v níž si kategorie slovanství zachovává svou nespornou relevanci, zůstává jazykověda. Navzdory tomu současné učebnice dějepisu s kategorií Slované/slovanský pracují tak, že evokují iluzi nadnárodní entity či svébytného kulturního celku.

Zdálo by se tedy, že by bylo adekvátnější kategorií „Slovanů" v dějinách středověku opustit, omezit se pouze na kategorii „slovanské jazyky" ve výuce českého jazyka, a v dějepisu téma „slovanství" reflektovat zejména ve výuce 19. století v souvislosti s problematikou evropských národních hnutí.

Avšak v kontextu začlenění značného množství ukrajinských dětí do českého školství  se toto zdánlivě jednoduché řešení komplikuje. Dnešní rusko-ukrajinská válka se vede i na poli historie a kategorie „Slovanů" v ní hraje důležitou roli. Je proto žádoucí, aby čeští pedagogové a pedagožky byli obeznámeni s tím, jak tento koncept funguje v ruském ideologickém diskurzu ve vztahu k Ukrajině, ale i v rámci hybridní války vůči „slovanským" zemím Evropské unie. Mechanické, nereflektované opakování konceptů 19. století, ale ani jejich ignorování totiž dnešním mladým lidem při orientaci v současném světě nepomůže.

Markéta Křížová

Objevení a dobývání Ameriky: Mezi Skyllou exotizace a Charybdou koloniální viny

Příspěvek se zamyslí nad interpretací přelomového momentu evropských a světových dějin – Kolumbovy plavby k americkému kontinentu a jeho následnému prozkoumávání a dobývání velkých indiánských říší (aztécké a incké). Rok 1492 se v „historických osách" často objevuje jako mezník mezi dobou středověku a novověku; i z tohoto důvodu byl Kolumbus prezentován jako ztělesnění evropské modernity, světlonoš vědeckého poznávání světa a obchodní podnikavosti. Kritika evropského kolonialismu, tak jak se v posledních dekádách rozvíjela nejprve v rámci akademické obce a následně i celospolečenských diskusí, samozřejmě tento obraz mění, často drasticky neguje, takže je Kolumbovi naopak připisována vina za veškeré tragické důsledky zámořské expanze. Je možné tyto debaty srozumitelně prezentovat v českém prostředí, kde panuje tradičního přesvědčení, že se jej podobné otázky netýkají, neboť se jeho obyvatelé na koloniální expanzi nepodíleli? A jak můžeme do příběhu zámořské expanze smysluplně integrovat výklad o předkolumbovských civilizacích, které se zdají být zajímavé především svou absolutní jinakostí a exotičností?

Olga Lomová

Jak a proč poznávat starší dějiny – příklad Číny?

V dnešním propojeném světě je žádoucí ve výuce dějepisu na ZŠ a SŠ přistupovat ke starším dějinám (středověk a raný novověk) také v širších geografických souvislostech a nad rámec úzce vymezených „národních" dějin. Nemám na mysli masivní násobení jmen a dat, které by se měli žáci naučit, ale příležitost přemýšlet o rozmanitosti historické zkušenosti lidstva a otevřenosti procesu dějin. Zapojení prvků „exotických" dějin může obohatit výuku dějepisu především o následující témata: 1) na základě srovnání vybraných aspektů života různých společností promýšlet míru jedinečnosti evropské/české historické zkušenosti; 2) na základě kontaktů se vzdálenými civilizacemi si uvědomit, že svět byl vždy propojený, i když s ohledem na omezené možnosti cestování méně nápadně a pomaleji než dnes, a co toto propojení přinášelo; 3) přemýšlet o motivaci středověkého a raněnovověkého zájmu o Orient a o utváření představ a předsudků o exotických civilizacích. Ve svém příspěvku se konkrétně zaměřím na „středověké" dějiny Číny a jejich možné (a žádoucí) zapojení do výuky dějepisu a to zejména v perspektivě kontaktů a utváření obecnějšího povědomí o čínské kultuře v českém prostředí. S ohledem na celkové zaměření konference bude při této příležitosti možné upozornit na historické kořeny stereotypů ohledně Číny rozšířených v naší společnosti dodnes.

Jana Maříková Kubková

Příběh se dvěma začátky

Pražský hrad je pevnou součástí české kulturní identity. Jeho historie je dnes neodmyslitelně spjata se Slovany a Přemyslovci, je hradištěm a hradem – opevněným sídlem chránícím největší osobnosti českých dějin, knížata a krále přemyslovského a lucemburského rodu. Jako takový se stal symbolem české státnosti, ke které se odkazují českoslovenští i čeští prezidenti všech režimů, které zde ve 20. a 21. století vládly. Tento příběh ale začíná v 19. století. Pak je tu příběh jiný, postupně odhalovaný archeologickým výzkumem. Příběh skalního hřbetu, který fascinoval obyvatele Pražské kotliny od staršího pravěku a který má úplně jiný děj.

Linda Mikulenková

Jak napsat učebnici dějepisu

Středověk je v českých dějinách vnímán jako jedno z vrcholných období českého státu – a není to zdaleka neprávem, protože během středověku došlo nejméně dvakrát k rozkvětu, za Přemysla Otakara II. a za Karla IV. Středověku podle obvyklé definice se věnuje dějepis v 7. ročníku ZŠ, hodinová dotace je 1–2 vyučovací hodiny týdně a pravděpodobně bychom se shodli na alespoň několika klíčových osobnostech a událostech, které je nezbytné probrat v podstatě pozitivisticky: „Karel IV. existoval, založil, vybudoval, vykonal. Spor o investituru byl, když..." Ale už zde nastává problém, jak to vysvětlit dvanáctiletým dětem, které nemusí mít o dějepis zájem nebo mají problém přečíst slovo investitura. A pak jsou tu méně samozřejmé oblasti, kde je potřeba pečlivě vážit, co zmínit, co vynechat, jak tyto útržky smysluplně propojit. Co tedy zařadit? Jak to propojit s tím nezbytným? Co z toho je pro žáka ZŠ nepochopitelná nuda a je to nutné jak dobře vysvětlit, tak zároveň nějak odlehčit? Jakožto historik samozřejmě považuju svůj obor za nesmírně poutavý a proto bych ráda, aby si žáci v mém dílku našli aspoň něco zajímavého. Jenomže pro část dětí je i dvacáté století někde na úrovni pravěku, natožpak století dvanácté.

Vysvětlování současných problémů skrze středověk je záludné. Dělení na našince a cizince je antropologická konstanta, ale lze hledat paralely mezi „každýpřecevíže cigáni kradou" a „bijte nevěřící"? Ženská otázka se táhne jako červená nit celými dějinami. Lidé se stěhovali od úsvitu dějin. Ale je to stejné nebo jiné? Dají se problémy dnešní doby roubovat na středověk nebo naopak? Cílem mého příspěvku je zodpovědět takové otázky z pohledu autora učebnic dějepisu (a položit mnoho dalších).

Jaroslav Najbert

Klima se mění – a co dějepis?

Pokud budeme parafrázovat název knihy „Klima se mění – a co my?", stojí dějepisáři před otázkou, která může přinést zásadní impulz do dějepisného vyučování: klima se mění – a co dějepis? Jak aktualizovat historické vzdělávání s ohledem na závažnost současných environmentálních problémů? Jaké z hlediska klimatické krize relevantní diskurzy ovlivňují naše promýšlení dějepisného obsahu a cílů ať už na úrovni kurikula, nebo metodických materiálů? Příspěvek si klade za cíl vymezit základní soubor problémů a tezí, které klimatické vzdělávání nabízí oborové didaktice dějepisu a školní praxi historického vzdělávání.

Robert Novotný

O špatné učitelce života a velkém narativu českého středověku

Potřeba velkého narativu při výuce českého středověku je beze vší pochybnosti. Čím poutavější a přehlednější narativ, tím lépe, aby studenti dokázali jednotlivosti správně zasazovat do celku a nejen memorovali fakta, ale dokázali pochopit i kontext. Velký narativ ostatně potřebuje i většina historiček a historiků, aby dokázala zasazovat svá dílčí zjištění do širšího příběhu, a potřebuje ho vlastně většina lidstva z přirozené lidské touhy hledat řád věcí a třídící principy k pochopení světa.

Úskalím velkého narativu je skutečnost, že jde o konstrukt. A čím je poutavější a přehlednější, tím je většinou vzdálenější od aktuálního stavu historického vědomí. Ještě nebezpečnější je pak politická i společenská služebnost takových narativů. Úsilí humanitních věd samozřejmě musí vycházet společenské poptávce vstříc, ovšem tato snaha se nesmí, a zvláště ne v základním výzkumu, zcela zvrhnout do služebné podoby; nejde přitom o překonaný problém např. zneužívání historie za komunistického režimu, ale o nanejvýš aktuální fenomén, jak se pokusím ukázat na analýze současné vědní politiky.

S tím souvisí i obecnější otázka: Musí nutně základní výzkum v historii dávat nějaké poselství k dnešku? Může historie skutečně být učitelkou života? Devíza Historia magistra vitae je naší mocnou zbraní ospravedlňující, proč se historií vůbec zabývat a proč ji vyučovat. Zpochybňovat ji by proto bylo podrývání raison d'être oboru, přesto ale nelze nevidět, že pokud se většina společnosti nedokáže poučit ani ze své současnosti, jen těžko může hledat poučení ve vzdálené minulosti. Jako mnohem důležitější úkol než budování studnice pouček a příkladů vnímám u historie její roli při vytváření kolektivní identity. Jde bohužel o veličinu těžko měřitelnou, a tím i špatně „obchodovatelnou" v soupeření s technickými a přírodními vědami, v důsledku čehož pak jsou dějepis i jeho výuka považovány za obsoletní.

Jaroslav Pinkas

Jaký obsah má a jaký obsah by měla mít výuka o středověku

Imperativní povaha názvu příspěvku je spíše ironií a povzdechem. Aktuální vzdělávací obsahy žalostně zaostávají i za pojetím výuky nastolené kurikulární reformou před téměř 20 lety. A před sebou máme novou kurikulární výzvu. Za této situace se pokusím pouze nastínit hlavní problémy vzdělávacích obsahů ve výuce o středověku, které bych definoval takto: absence jakékoli kompetenční vrstvy v přemýšlení o vzdělávacích cílech, redukce cílů na osvojení látky, latentně prezentistický/esencialistický přístup k minulosti, přetíženost pojmy, fakty, fixace tradičních stereotypů. Pokusím se nabídnout několik zásad užitečných při diskusi o obsazích v podmínkách právě probíhající revize kurikula a přiblížit některé trendy formulované evropskými institucemi zabývajícími se výukou dějepisu.

Učebnice jako inovace

Učebnice představuje jeden z nejdůležitějších prvků ovlivňujících podobu vyučování. Plní roli „skrytého kurikula", které navzdory kurikulu oficiálnímu (tj. rámcovým vzdělávacím programům) určují, co učit v dějepise. Ve svém příspěvku se zamyslím nad tím, co všechno může učebnice ilustrovat a kde leží meze inovace její tradiční podoby. Pokusím se také shrnout kulturní válku, která vypukla v minulém roce o badatelskou učebnici z produkce nakladatelství Fraus.

Radmila Prchal Pavlíčková

Dobové perspektivy ve starších dějinách: mají se žáci a žákyně snažit porozumět lidem, kteří žili v předmoderní době?

Historicko-antropologické přístupy ke zkoumání minulosti ukazují, jak se myšlenkový svět našich předků ještě v 17. a 18. století odlišoval od současného způsobu vnímání světa. Evropská společnost prošla osvícenskou racionalizací, desakralizací a sekularizací myšlení. Jaký má smysl zabývat se ve školním dějepisu proměnami myšlení evropské společnosti? Jaké občanské kompetence a historické gramotnosti mohou žáci a žákyně prostřednictvím zkoumání myšlenkového světa lidí v raném novověku posilovat? Pomocí jakých pramenů lze umožnit žákům, aby porozuměli světu víry, hodnot a názorů tehdejších lidí v jejich konfesně rozdělených kulturách?

Zamyšlení se opírá o mé recentní výzkumy vnitřních světů historických aktérů v dobách krize a o zkušenosti s badatelskou výukou a přípravou badatelských lekcí.

Pavlína Rychterová

Třicet let kompetitivniho financování vědy a jeho vliv na historiografii a výuku dějepisu

Příspěvek se věnuje proměnám euroamerické medievistiky během posledních třiceti let, od počátku postupné implementace kompetitivního financování vědy. Diskutována bude proměna badatelských otázek, personálních struktur a kontroly kvality, právě tak jako komunikace historiografie s veřejností v euroamerickém prostoru.

Ondřej Slačálek

Čorneje? Ne, raději Sapkowského: Možnosti historické fantastiky v Baudolinu Umberta Eca a Husitské trilogii Andrzeje Sapkowského

Čeští historici a literární vědci věnovali značnou pozornost historickým románům a návazné historiosofii (a často historiosofistice) Vlastimila Vondrušky. Zatím bylo formulováno mnoho argumentů, proč je jeho beletristický přístup k minulosti problematický, historicky nevěrný a pedagogicky potenciálně kontraproduktivní. Méně časté byly návrhy alternativy. Příspěvek se pokusí nejen o takové návrhy, ale také obhájit produktivnost pedagogického využití zdánlivě mnohem problematičtějšího románového typu – takového, v kterém existují fantastická stvoření a smyšlená říše kněze Jana (Ecův Baudolino), ale v němž také hlavní hrdina nejen explicitně souloží a zabíjí, ale rovněž čaruje a komunikuje s démony z jiných dimenzí (Sapkowského Husitská trilogie). Zatímco v Ecově případě lze celkem neproblematicky ukázat, že mnohem věrněji než realistická literatura zachycuje elementy středověké imaginace, u Sapkowského lze zároveň demonstrovat mnohem pokročilejší zachycení historického a morálního poučení z husitství, než jaké je v posledních dekádách přítomné u většiny aktérů v české veřejné diskusi. Pohled na husitství ze Slezska a z doby po smrti Žižky exponuje klíčové morální dilema na rozdíl od zavádějící fascinace osobními dilematy husitského vojevůdce ze strany veřejných výstupů klíčového historika husitství.

Jiří Starý

Rétorika „mýtů a fakt" ve vztahu k době vikinské

Dlouhá a bohatá recepce doby vikinské v novověké a moderní Skandinávii a Evropě je jako stvořená k analýze toho, jak raně a vrcholně moderní doba pracuje s historií, formuje ji a deformuje, ať už pro své pobavení či ideologická užití všeho druhu. Příspěvek by měl na úzkém výseku tohoto nespočetného materiálu demonstrovat, jak vznikají a ožívají moderní interpretační vzorce, současně se ale tázat, zda jsme schopni nahlížet a chápat minulost bez nich. Celá úvaha by měla vyústit v otázku, jak poučení, jež nám recepce staroseverských motivů, fakt a historických narativů skýtá, využít při snaze přiblížit je studentům. Příspěvek si samozřejmě neklade za cíl podobné otázky zodpovědět, ale snad alespoň o něco lépe vymezit.

Karel Šima

Jak jsme oslavovali, jak oslavujeme a jak bychom měli oslavovat starší dějiny? A co na to Karel IV.?

Cílem příspěvku bude nejprve ukázat základní trendy oslavování postav, událostí a objektů starších českých dějin v moderní době. Její první fází je nacionalizace buď starších lokálních tradic (J. Žižka, Barchan) nebo vynalézání nových tradic (husitství) a vyprofilování etnicky definovaných repertoárů „symbolických center". V další fázi dochází ve 20. století k stabilizaci těchto obrazů a doplnění o významovou mřížku „pokrokových tradic", která spíše adaptuje některé symboly a reprezentace. Od sedmdesátých let 20. století je pak možné sledovat první epizody trendu, který bych s Ronaldem Hitzlerem nazval eventizací paměťové kultury, který se zpočátku projevil v oficiálních způsobech prezentace kulturního dědictví. Od devadesátých let zasáhl nejprve spíše lokální festivitní kulturu, v posledních letech však pronikl i do akcí širšího dosahu a dnes odráží propojení historických reprezentací s masovou populární kulturou.

V druhé části se budu věnovat otázce, jak dnes přistoupit k prezentaci starších dějin a využiji k tomu koncept společenské performance Jeffreyho Alexandra, který ukazuje, jak může dnes dojít k úspěšnému performování kulturní významů. Tento analytický aparát budu dokumentovat na příkladu Karla IV., na kterém ukáži, které prvky performancí je nutné zohlednit, aby došlo k úspěšnému oslovení publika.

Martin Šorm

Středověk do škol!?

Návrhy zaměření dějepisu na moderní dějiny bývají zatím nejefektivněji kritizovány z politicky a kulturně iliberálních pozic. Specialistky a specialisté na starověk, středověk a raný novověk by měli vysvětlit, proč je integrace starších dějin do výuky dějepisu i nadále v zájmu společnosti liberální. Pro ZŠ a SŠ vzdělávání by mělo být východiskem, že starší dějiny jsou integrální součástí světa 21. století, jehož politice, ekonomice a kultuře nelze porozumět např. bez kritického medievalismu. Budou-li starší děijny v ZŠ a SŠ vzdělávání didaktizované konstruktivisticky a badatelsky, tedy jako průběžně přetvářená součást modernity i dnešního světa, mohou napomáhat při obraně liberálně-demokratického uspořádání např. v duchu Listiny základních práv a svobod nebo sloužit při rozvoji kritického myšlení, historické a mediální gramotnosti. Při koncentraci dějepisu na izolované „moderní dějiny" (stejně jako při pojímání starších dějin jako naplnění určité dějinné „logiky", viz aktuální návrh revize RVP) by hrozilo zajištění pravého opaku.

V rámci jednorázových akademických projektů v posledních letech vznikají četné didaktické pomůcky, obvykle však nesystematické nebo uživatelsky náročné. Akademická obec dosud společnosti neposkytla základní a přístupná metodická doporučení, zaštítěná širší, důsledně a otevřeně vedenou odbornou debatou, která by umožnila překládat na nejjednodušší úroveň aktuální poznání na průsečících humanitních a přírodních věd a interagující se současným veřejným zájmem, zachyceným v obecných požadavcích RVP.

David Venclík a Milan Ducháček

Rouška Boženina: propírání Starých pověstí českých ve studánce současné didaktiky dějepisu

Autoři si nad zkoumaným materiálem kladou otázku, jak ve 21. století smysluplně učit o nejstarších dějinách českých zemí. Do jaké míry je efektivní a přiměřené učit na prvním a druhém stupni ZŠ i na středních školách podobná témata, jen s větší hloubkou a mírou detailů? Proč kupříkladu na středních odborných školách nebo učilištích nepostavit jádro výuky zejména na příkladech politizace obrazů dějin? Vždyť dávno víme, že replikace obrazů z českých dějin v tradiční naraci utvářené v české společnosti v průběhu 19. století, předkládaná dodnes už na primárce v podobě „národních pověstí", pouze posiluje stereotypy všeho druhu i tendence přemýšlet v myšlenkových schématech. Namísto kultivace historického myšlení to vede k černobílému chápání minulosti a petrifikaci nacionálních, genderových i etnických předsudků. V příspěvku budou analyzovány vybrané příklady didaktických materiálů, které měly a mají žáky i studenty seznamovat s nejstaršími dějinami českého prostoru. Kapitoly z učebnic dějepisu i pracovních sešitů budou vykládány v kontextu doby svého vzniku.

Anna Zvířecí

Středověké písemné prameny jako běžná součást hodin dějepisu

Příspěvek vychází především z osobních zkušeností získaných mezi lety 2015–2022 při výuce na ZŠ a SŠ. Pozornost bude zaměřena na zařazení středověkých narativních i diplomatických pramenů jako běžného výukového prostředku v hodinách dějepisu.

K efektivní didaktické práci s historickými prameny je třeba vzít v úvahu mnohé proměnné, které jsou pro celkovou pedagogickou činnost určující. Prameny lze posléze aplikovat v možnostech individuální i skupinové práce. Diskutovat lze v tomto ohledu i o významu frontálního výkladu a jeho alternativách. Zařazení písemných pramenů do výuky může posloužit dobře k rozvoji kritického myšlení. Též je možné prohlubovat schopnost formulace několika náhledů na historiografickou problematiku optikou jednoho či více pramenů. V pokročilejších ročnících či skupinách se lze zaměřit i na „nadstavbové" téma tzv. druhého života středověku, i na otázku, na základě kterých pramenů mohly vzniknout dnes všeobecně známé informace.

Cílem příspěvku je poukázat na výše uvedené možnosti na konkrétních příkladech již použitých ve výuce, a podnítit diskuzi o možnostech didaktické práce s prameny.