Při studiu života ve středověku se zabýváme převážně lidským konáním, aktivitou, prací. Předměty, texty, děje a situace, jež zkoumáme, bývají výsledky usilovné či soustředěné činnosti, nebo jsme je alespoň uvykli jako její doklady interpretovat. Taktéž tradiční dělení středověké společnosti na ty, kdo se modlí, ty, kdo válčí, a ty, kdo pracují, zdůrazňuje přednostně aktivitu a zaměstnání – i města jsou obvykle chápána jako střediska horečné aktivity a výkonu, jako úly či mraveniště; kláštery vnímáme jako zázemí horlivé péče o spásu či centra umělecké aktivity; lesy jako prostory aristokratické reprezentace a hospodářské produkce… Lidský a společenský život se ovšem neodehrává pouze v činorodém úsilí. Přinejmenším z poloviny je protkán i chvílemi oddechu a zahálky, jež si zasluhují odpovídající badatelský zájem.

Rádi bychom se dozvěděli více právě o takových okamžicích, o odpočinku, rozptýlení a nicnedělání, jak je znali lidé ve středověku. Chceme lépe pochopit středověká specifika oddechu a zahálky, rozličné podoby a způsoby jejich prožívání, chápání, praxe i reflexe. Za konkrétním pojmenováním „oddech a zahálka“ stojí snaha pokrýt co možná nejúplněji celou šíři údobí „nepráce“ v lidském životě: škála vymezená oddechem a zahálkou zahrnuje jak odpočinek, klid a uvolnění, hodnocené spíše pozitivně a snadno odůvodnitelné fyzickou nutností, tak nečinnost, již si člověk volí, aniž by ji vyžadovaly okolnosti či jeho vlastní tělo, takže nese konotace morálně pochybného nicnedělání, lelkování a lenosti. Věříme, že v prostoru vyznačeném těmito dvěma mezemi naleznete vlastní téma, o které se budete chtít podělit.

>> stránky kolokvia