
Česko-polské kazatelské vztahy ve středověku
Česko-polské kazatelské vztahy ve středověku
Kolektivní monografie Česko-polské kazatelské vztahy ve středověku zahrnuje jedenáct studií českých a polských medievistů. Autoři se v nich věnují recepci kazatelských příruček a jednotlivých kázání ve středoevropském prostoru 14. a 15. století. V centru jejich zájmu stojí kazatelé jako veřejní intelektuálové, kteří předkládali svébytné myšlenkové koncepty, jež byly součástí kázání a jejichž prostřednictvím ovlivňovali soudobé společenské představy a přispívali k formování specifické pozdně středověké zbožnosti.





Dvojice mladých historiků Vojtěch Bažant a Martin Šorm boří stereotypy o zamračené středověké Evropě. Slovní hříčky, absurdní humor, ironie, satira i nadsázka, to vše existovalo už tehdy. A k tomu nádavkem prdící mniši, hroziví hlemýždi a zajíci zabijáci.
Křesťané se vysmívali Židům, fungoval sarkasmus nebo vtipy související s vyměšováním a všichni společně se smáli lidem s vyšším společenským postavením. Středověký humor dokazuje, že lidé se, ani napříč staletími, příliš nemění. „Lidé používali smích také jako zbraň nebo jako výraz intelektuální nadřazenosti,“ říká v rozhovoru s Lucií Výbornou doktorand Martin Šorm, jehož jedním z prvních seminářů byl právě ten věnovaný středověkému humoru.
