CZ

Dějiny Prahy 15. století jsou dějinami konfliktů a tyto konflikty zásadním způsobem ovlivňovaly život většiny obyvatel Starého a Nového Města pražského. Příčiny komunálních střetů tkvěly v problémech právních, politických, sociálních, náboženských i ekonomických.
Jeden z hlavních důvodů soupeření mezi obcemi Starého a Nového Města pražského vyvěral ze snahy Novoměstských vyrovnat se prakticky ve všem staroměstským měšťanům. Politické a mocenské důvody stály za soupeřením o privilegované postavení Staroměstské radnice na politické mapě Českého království. Sociální prestiže se týkal střet mezi panovníkem a elitami o městskou autonomii. Výrazně konfliktní povahy byl rovněž vztah měšťanů vůči pouhým obyvatelům města, jejichž ekonomická a politická práva byla omezená. Obdobné podoby byl konflikt mezi řemeslem a obchodem, jenž se dotýkal starobylosti práv měšťanů, kteří se nemínili vzdát možnosti vařit si vlastní pivo a obchodovat s ním. Husitská revoluce vnesla do pražského prostředí střet náboženský, jenž nahradil předrevoluční konflikty nacionální.
Pražská společnost 15. století rozhodně nebyla harmonická a napětí mezi jejími obyvateli bylo stejně citelné, jako je tomu v Praze 21. století. Cílem této knihy je tedy rovněž ukázat, že povaha komunálních sporů se ve srovnání středověku a naší současnosti příliš neliší, neboť vyvěrá ze samotné podstaty městské existence.

Kniha věnovaná 1050. výročí založení pražského biskupství je dílem domácích i zahraničních specialistů. První blok studií zasazuje téma první české diecéze do středoevropských souvislostí karolínské a otonské říše, souvisejících církevních institucí a christianizačních procesů v jejich jednotlivých částech, např. u Polabských Slovanů. Ke komplexnímu obrazu této doby začátku je připojen snímek církevní organizace rodících se států uherského a polského a pohled na počátek církve v Kyjevské Rusi. Druhý blok textů sleduje procesy směřující k budování základů české diecéze, jejího založení a ke sledování její návaznosti na velkomoravské církevní začátky. Neméně důležité jsou sondy sledující proces christianizace české společnosti, vztah pražských biskupů a českého panovníka i vznik církevní organizace. S tím úzce souvisí zrod kultu prvních domácích světců a hmotné církevní kultury doprovázející českou církev. V této souvislosti jde jak o sakrální architekturu, tak o biskupská sídla, liturgickou výbavu a o písemnou kulturu neoddělitelně spjatou s novou křesťanskou vzdělaností i s církevní správou. Knihu uzavírají studie sledující česká a moravská biskupství ve zlomových dobách husitství a reformace, rekatolizace a v době reforem Josefa II.