CZ

Reprezentativní soubor dvaceti pěti vnitřně provázaných úvah, studií a esejů předního českého historika, proslaveného jak syntetickou a monumentální čtyřsvazkovou Husitskou revolucí, tak knihou Idea národa v husitských Čechách, pojednávající o středověkém nacionalismu. Pětadvacet Šmahelových textů patří k tomu nejlepšímu, co česká medievalistika během posledních třiceti let představila. K řadě témat představují fakticky jediný příspěvek české historiografie: pohřby českých králů, gramotnost venkovských vrstev, prostitutky a farářské konkubíny, vztah mezi textem a obrazem, náboženská tolerance, husitství a humanismus apod. Kniha od středověku k renesanci odráží v našem prostředí výjimečný interdisciplinární přístup, v němž se odrážejí poznatky historie, kunsthistorie, antropologie i archeologie.

Esejisticky pojatá kolektivní práce českých medievalistů, jejíž ústřední postavou je člověk českého středověku. Ve dvaceti kapitolách se zde čtenář zevrubně seznámí se specifickým způsobem myšlení a jednání nejcharakterističtějších reprezentantů středověké společnosti (vesničan, měšťan, diplomat, rytíř, právník, lékař, kronikář, poutník, venkovský farář, prelát, heretik apod.). Kniha je doplněna bohatým obrazovým materiálem, jenž dodává jednotlivým sociálním typům středověkých Čechů skutečně plastický obraz.

Historia de Expeditione Friderici Imperatoris se měla stát jakousi oficiální kronikou výpravy císaře Fridricha do svaté země. Text je nepochybně původní, napsaný nejpozději v roce 1200 (s velkou pravděpodobností dřív). Jeho autorství je ale problematické. Je spojován se jménem klerika Ansberta, jež je v rukopisu připsáno pozdější rukou. Není proto jisté, zda označuje autora, nebo spíš pozdějšího redaktora díla. Samotný autor, jak lze soudit pouze z textu kroniky, se výpravy osobně účastnil a vrátil se z ní brzy po císařově smrti. Po návratu začal zpracovávat své zápisky v kroniku, která se pak dočkala několika dalších redakcí a byla obohacena o informace o pozdějších událostech ve Svaté zemi. Předpokládá se, že autor měl blízko k českému prostředí. Vzhledem k vysoké informovanosti patřil nejspíš k nejbližšímu panovníkovu okolí, snad působil jako člen císařova sekretariátu. Oficiálnost kroniky je patrná jak z toho, že obsahuje řadu důležitých dopisů vyměněných mezi Fridrichem a významnými osobnostmi doby, tak i z extrémně příznivého tónu vůči císaři.

Dlouho očekávaný pandán k Encyklopedii českých klášterů sestavil početný kolektiv předních odborníků, kteří se problematikou dlouhodobě zabývají a s výjimkou jediného autora a koordinátora působí na Moravě. Text – vedle delších úvodních statí – je soustředěný do jednotlivých encyklopedických hesel podle lokalit a doprovází ho velké množství ilustrací, jednak dobových vyobrazení, ale i současných fotografií, plánků, znaků řádů apod.

V první části knihy se autor pokouší odhalit vnitřní souvislosti mezi Karlovým mládím ve Francii, politickými i reprezentačními aktivitami Jana Lucemburského na pařížském dvoře v první polovině 14. století či Karlovými postoji ve stoleté válce a podobou i účelem pařížských slavností na počátku roku 1378. V závěru pak detailním způsobem analyzuje odezvy pařížské schůzky „dvou Karlů“. Druhá část knihy, opět vystavěná na dobových pramenech i vyobrazeních, obsahuje více než desítku jedinečně vystavěných etud, v nichž autor na základě nejnovějších poznatků archeologie, kulturní antropologie či ikonografie rozkrývá způsob organizování královských slavností a banketů, ubytovávání jejich hostí, vztah lidí a koní, způsoby stolování, recepty pokrmů, které Karel IV. a jeho družina v Paříži pojídali, význam ostatků pro panovnickou reprezentaci, dobovou módu, hygienu i kurtoazii dvorských gest.

Triptych karlovských studií se pokouší na několika příkladech zachytit konkrétní problémy jak Karlovy osobnosti, tak především doby, v níž žil. První část je pokusem o nový pohled na jeden ze způsobů Karlovy sebeprezentace. Druhá část triptychu je věnována problematice českého středověkého nacionalismu a národního vědomí. Klade za cíl částečně relativizovat genetické pojetí rozvoje těchto jevů v průběhu 14. století a zároveň se snaží poukázat na úlohu intelektuálů při formování nacionalismu a národního vědomí v českém prostředí. Na příkladě několika generací kronikářů ukazuje, že intelektuálové na jedné straně citlivě reflektovali dobové společenské představy, na straně druhé však v mnoha ohledech do těchto představ vědomě vnášeli názory, jež byly ve společnosti prozatím přítomny pouze podprahově a hrály zcela okrajovou úlohu. Na druhou část navazuje část třetí, ohledávající způsob, jakým duchovní vzdělanci 14. století nakládali se staršími hagiografickými texty a jak je přizpůsobovali dobovým kritériím laické zbožnosti.

Předkládaný svazek přináší texty dvaceti autorů z České republiky, Rakouska, Německa a Polska, kteří se k daným tématům vyjadřují z hlediska aktuálního stavu historického, archeologického, uměleckohistorického, lingvistického, textologického a antropologického bádání. Velká informační hodnota celého souboru je založena na mimořádně širokém spektru pohledů, jimiž se k prokopské problematice přikládají evropská měřítka.

Tento soubor studií o nejstarších českých dějinách vznikl z přednášek předních českých odborníků konaných při příležitosti výstavy „Střed Evropy okolo roku 1000″. Jejich cílem bylo poukázat na výsledky nejnovějšího bádání o celé řadě politických a kulturních jevů, souvisejících se začleňováním mladých středoevropských monarchií do celoevropského kontextu.